Po měsíci bez práce se už začínám o práci zajímat. Krom toho, že jsem pro to podnikl určité kroky (samostudium, kontaktování zaměstnavatele) jsem taky hodně přemýšlel. Je tomu něco přes rok, co jsem byl na posledním pohovoru, proto si toho ještě hodně pamatuju. Za ten rok jsem se v životě posunul o pořádný kus dále snad ve všech směrech a tedy začínám srovnávat. Když jsem šel minule na pohovor a položil jsem si otázku „mám vůbec co nabídnout?“ neuměl jsem na ni odpovědět. Nebyl jsem si jistý, jestli práci budu zvládat, jestli to na mě nebude moc těžké, jestli vůbec dokážu firmě něčím prospět. Prostě jsem si nevěřil. Když se na to dívám zpětně, divím se, že jsem práci dostal 🙂
Než jsem poslal životopis do firmy, která hledá nové zaměstnance, položil jsem si tuto otázku znovu. Tentokrát odpověď byla zcela jiná. Nyní si totiž jsem zcela jistý, že mám co nabídnout a že můžu být firmě prospěšný. Je třeba zahodit všechny předsudky o sebechvále a aroganci, protože o tom to vůbec není. Člověk by si měl být jistý sám sebou. Když si nevěříte vy sami, kdo jiný vám má věřit? Má snad někdo jiný předpokládat že budete dobří, když si o tom nejste jistí ani vy sami?
Největším nepřítelem člověka je v tomto případě nízké sebevědomí a takový ten hlásek v hlavě, který neustále našeptává věci typu „To nezvládneš!“, „Na to nemáš!“, „Na to jsi moc hloupý!“… pokračovat bych mohl téměř donekonečna. Určitě vám někdy na mysl podobné věty lezou. Je třeba se těchto mylných představ zbavit. Snažte se tyto myšlenky přebít rozumem. Když si budete říkat „To nezvládnu!“, vemte si papír a tužku a napište si důvody, proč byste danou věc nezvládli. Udělejte si přehledný seznam a u každého bodu si potom rozepiště, co s tím můžete dělat. Uvedu příklad. Na seznamu budete mít položku „Neumím dobře anglicky“, díky které si myslíte, že nějakou věc nezvládnete. Brání vám snad něco v tom, abyste se přihlásili na nějaký rychlokurz angličtiny? Naprostá většina položek, které uvedete lze vyřešit.
Z mých zkušeností vím, že takový seznam bývá většinou prázdný. Lidi si totiž hážou sami klacky před nohy a snaží se nějak obhájit pro případ, že by to nakonec nevyšlo. Když je pak odmítnou, hned si řeknou „Já jsem to říkal, vždyť na to nemám!“ a jen se v tom utvrzujou. Je to totiž nejjednodušší řešení a oni si pak můžou postěžovat ostatním. Zkuste poslouchat co lidi kolem vás říkají. Většinou uslyšíte samé negativní věty, kterými lidi dávají najevo, že sami sobě vůbec nevěří. Je to pořád samé „Němůžu, nedokážu, je to na mě složité, to nemůžu nikdy zvládnout, na to jsem už starý, ještě jsem na to moc mladý, ono by to nevyšlo…“. Opět můžu pokračovat dál a dál, ale myslím si, že už je to jasné.
Osobně věřím, že není nic, co by člověk nezvládl (samozřejmě že existují limity dané například fyzikálními zákony, takže jedoucí vlak rukou nezastavíte…). Jen je třeba tomu opravdu věřit a podnikonout pro to nějaké kroky. Nestrácejte energii stěžováním si. Využijte tuto energii k tomu, abyste dosáhli svého. Dopracujte se do stavu, kdy si budete jistí sami sebou a ten záludný hlásek v hlavě dokážete snadno umlčet.
Pokud tedy hledáte práci, zkuste si tuto otázku položit. Zkuste se vžít do role zaměstnavatele a zamyslet se nad tím, jestli byste přijali někoho, kdo si není jistý tím, že má co nabídnout, nebo neví, jestli to zvládne.
V tomto článku je hodně pravdy. Já osobně jsem právě takový ten typ co si na většinu věcí říká, že to neudělá, že na to nemá, nebo minimálně něco ve stylu, že tomu sice trochu rozumím, ale jsou zde mnohem schopnější lidi co o tom vědí mnohem více, takže to nemá ani cenu zkoušet :). Moc dobře vím, že mi to brání např. v tom dosáhnout nějakých lepších pracovních pozic, lepšího zaměstnání, atd. Ve spojení s mojí xenofobií a samotářstvím to prostě není nic moc :D.
Na stranu druhou je fakt, že já se ani nesnažím nějak profilovat ve společnosti. Že si nekladu nějaké cíle, které bych chtěl dosáhnout, jako třeba velké bohatství, velkou slávu, nebo já nevím co. Beru věci tak jak přicházejí a život takový jaký je. Neplánuji. Žiji tímhle dnem a co bude zítra neřeším. Třeba mě srazí auto a už tu nebudu, takže nemá cenu plánovat. Snažím se spíše o svůj vnitřní duchovní rozvoj. Rozvoj myšlení, citů, atd. Snažím se dosáhnout určité moudrosti a poznání a vnější svět vnímám jako prostředek, ale současně i jako jistou překážku. Vím, že čím více se budu soustředit na něco ve vnějším světě (zaměstnání, pracovní pozice, peníze, atd.), tím více mě to bude odvádět od mých myšlenek a mého vnitřního já na němž chci pracovat.
Už teď pozoruji, že oproti rokům, kdy jsem ještě chodil do školy, mám mnohem více starostí a povinností ve „vnějším světě“ a na můj osobní vnitřní rozvoj mám stále méně času. Sice mě těší dílčí úspěchy mezi lidmi, atd., ale zároveň cítím, že mě odvádí od mého cíle, kterému můžu říkat třeba „Osvícení“ :).
Proto stále řeším dilema, zda se pustit do toho, či onoho a dosáhnout v tom třeba úspěchu, když současně vím, že se tím vzdávám svých cílů, které sleduji už od dětství…
„Vím, že čím více se budu soustředit na něco ve vnějším světě (zaměstnání, pracovní pozice, peníze, atd.), tím více mě to bude odvádět od mých myšlenek a mého vnitřního já na němž chci pracovat.“
S tím částečně souhlasím..u mnoha zaměstnání tomu tak určitě je. Třeba v IT oblasti určitě. Nicméně si myslím, že je spousta profesí, ve kterých můžeš stále pracovat na svém já. Hlavně v profesích, kde pracuješ s lidmi.
Taky jsem introvert a samotář, nicméně si v poslední době uvědomuju, že díky komunikaci s ostatními lidmi získávám mnoho zajímavých myšlenek, které by mě třeba nenapadly. Díky tomu, že si vyslechnu cizí myšlenky můžu získat větší nadhled a rozšířit tak své obzory.
V Tvém případě by bylo nejlepší, kdybys našel způsob jak zkombinovat Tvůj koníček s obživou. Ne vždy je třeba dělat kompromisy 🙂
No a k otázce peněz…čím víc peněz budeš mít, tím více lidem můžeš pomoci a taky budeš mít více času na svůj duševní rozvoj. Takže bych se jim určitě nebránil 🙂
Tak pokud jde o ty peníze, tak máš jistě pravdu. Mně spíše vadí takovéto „peníze pro peníze“ tj. vydělávat peníze jen abych je vlastnil v co největším množství. Není to můj styl. Bohužel spousta lidí takhle uvažuje. Pořád mluví o penězích a o tom jak jich mají málo, ale přitom vlastně netuší, jak s nimi naložit, nebo je pak vyhodí za úplné zbytečnosti. Já se penězům nebráním a ocením, když jich bude více, to jistě :), ale na druhou stranu to u mně nehraje rozhodující úlohu, že bych se třeba jen podle velikosti nabízeného platu rozhodoval o zaměstnání.
Možná i proto mi vyhovuje má současná práce, byť bych asi mohl dělat mnoho jiných a pro mě zajímavějších povolání. vím, že bych mohl. Zda bych na to měl – to už je to moje dilema, ale uvnitř věřím, že ano. Jenže proč opouštět něco, kde je mi zatím pohodlně. Asi se tam moc nevydělá, ale zase se tam zažije legrace a člověk je v kontaktu s lidmi. Možná to tak nevypadá, ale já jsem rád v kontaktu s lidmi. Jen mi dělá obvykle problém udělat ten první krok. Jakmile jsem už ale v nějaké skupině lidí, tak nemám problémy komunikovat a věřím, že umím být i velmi společenský :).
Tak pokud Ti současná práce vyhovuje, tak je to super. To už pak není motivace ani chuť hledat něco jiného. To chápu. Důležité je, aby to člověku něco přinášelo. Nějaký ten pocit naplnění a seberealizace…a samozřejmě štěstí 🙂
Jen můžu souhlasit. U mě to probíhá hodně podobně, až na ty pohovory. Tam nerad chodím, ale musel jsem i když už nechci a nemusím. Dal jsem se na podnikaní a mám téměř po starostech.
Tak to gratuluju 😉 Podnikání je mnohem lepší, než být někde zaměstnán. Na druhou stranu když podnikáš, tak se musíš umět „prodat“ a nabízet své služby lidem. U pohovoru děláš prakticky to samé 🙂
Pěkný článek a můžu jen souhlasit.
Ja bych tuhle myslenku podporil svoji zkusenosti, ktera se odehrala asi pred 3 dny. Upozornuji, ze moje dosavadni profese nema nic s IT spolecnyho a jako programator si pouze vydelavam na najem a nakou tu pitku a to jeste na projektech linych stredoskolaku a vysokoskolaku. Muj job me nezivi spatne, ale programovani me bavi a ty penize jsou z toho vetsi a lehceji vydelane. Prihlasil jsem se na konkurz na Java programatora do jedne nove, ale velmi dobre vyhlizejici spolecnosti. Pohovor byl celkem normalni, ale pak prislo kolo prakticke – neco naprogramovat. S moji malickosti nas tam bylo 7 a vsichni bakalari z CVUT a VUT. Kdyz jsem se to dovedel, bylo mi blivno a nejak jsem prijal pravdu, ze nemam sanci a tak se aspon dobre najim chlebicku. Frajeri meli certifikaty, ovladali kdejaky framework……bedny. Ja mam prd, krom tuny semestralek, bakalarek, rocnikovek a naky magistersky prace. Kdyz jsme napsali ten kod a on kazdy kod promitl na platno zacala hromadna komunikace a kazdej rikal, co a proc a jak. Oprava. Rikal jsem jenom ja. A i kdyz si s odstupem myslim, ze jsem nerikal 100% veci, ktere byly pravda(typovacka), tak jsem jako jediny tu praci dostal a jeste jsem z nich vyrazil o 25% vetsi plat nez nabizeli. Tim se nevytahuji, jenom chci podporit myslenku clanku, abyste se nebali, ze vas vyhodi a budou vas pomlouvat-jste jim jedno. Podle me je to jako s zenskejma……bud da nebo neda a na ty ulici/chodbe se na sebe blbe usmejem a jdem dal. Musime byt ZDRAVE drzi a pak se dilko podari. Nekdo v komentarich pise, ze mu soucasna prace vyhovuje a tim prave nechce nic menit. S tim ja nesouhlasim a je to chyba(dle meho). Ted mam novej job a uz premejslim, ze tam zustanu tak maximalne 1,5 roku a pak chci jinam. Pokud me ta dalsi prace nebude bavit, tak se hned vratim na tu starsi pozici. Ale co kdyz tam je neco o cem nevim ze vubec je??? Co kdyz ani nevim, ze me to bude bavit?? Podnikani taky urcite jednou……jet na vlastni triko. Vyzva, ale ted jeste neni ten spravny cas.